Literární a výtvarná galerie

Moravská zemská knihovna v Brně ve spolupráci s Městskou knihovnou Břeclav vyhlásila projekt na podporu čtenářství v Jihomoravském kraji „Jižní Morava čte“. Součástí projektu byla literární soutěž na téma „Mýty a legendy mého kraje“. Projekt je financován Jihomoravským krajem.

Do Městské knihovny Znojmo bylo zasláno 42 literárních příspěvků od žáků ze ZŠ Mládeže 3, Znojmo, ZŠ nám. Republiky 9 Znojmo, ZŠ P. Diviše a MŠ, Znojmo-Přímětice a ZŠ JUDr. J. Mareše a MŠ, Klášterní 2, Znojmo-odl. prac. Konice.

Soutěž byla rozdělena do 2 kategorií.

1. místo Lenka Mahrová, ZŠ JUDr. J. Mareše a MŠ, Klášterní 2, Znojmo-odl.prac. Konice

1. místo Adam Jelínek, ZŠ JUDr. J. Mareše a MŠ, Klášterní 2, Znojmo-odl.prac. Konice
 

Jak vzniklo vinobraní

Jednou šel opět do svého vinohradu. Bylo to takhle koncem léta. Již od jara se vzorně staral o mladé rostlinky vinné révy. Vysadil je, zaléval, hnojil i zbavoval škodlivých brouků. Tu najednou slyší nějaký rozhovor. „Je nám to líto. Roky dáváme své hrozinky lidem. Dělají z nás samé zdravé a dobré věci - marmeládu, mošt i víno. A nám za to ani nepoděkují.“ „Já letos nedozraju a nedám hrozny“, stěžoval si starý vinohrad nově vysazenému vinohradu.

Muž se zamyslel a uznal, že má starý vinohrad pravdu. Vyšel na kopec nad vinice a zvolal: „Dobrý den, vinná révo. Omlouvám se, ale vyslechl jsem váš rozhovor. Uznávám, že máte pravdu. Můžeme to my, lidé nějak napravit?“

A věřte - nevěřte. Z vinice se ozval hlas: “Vy lidé slavíte každou chvilku nějaký svátek nebo narozeniny. Jste veselí, zpíváte si a někdy i tancujete. To by se nám taky líbilo. Chtěly bychom také slavit a být veselé. Spolu s vámi. Prosíme vás, lidi, vymyslete něco. Pak budeme spokojeni všichni.“

„Mějte chvilku strpení, vinice moje. Já něco vymyslím“. Dlouho přemýšlel vinař o prosbě svých vinohradů. Pak dostal nápad a vydal se do Znojma na radnici, kde přednesl žádost o pořádání slavnosti hroznů - vinobraní. „Konalo by se vždy v měsíci září“, řekl muž. A všem se to líbilo.

A tak se vždy v září koná Znojemské vinobraní. A kromě lidí se ho zúčastňuje i vinná réva a její plody hrozinky.

Tak mně to aspoň říkal můj dědeček Vašek

Jak vřes dostal své jméno

Mezi Havraníky, Popicemi a Konicemi u Znojma kvete na podzim vřes. Je moc krásný, a protože ho tu roste mnoho pohromadě, připomíná mně růžovofialové moře." Dnes ho každý rok obdivujeme, ale odkud se tu vzal?"

To bylo takhle. Kdysi dávno se prý v Konicích objevila neznámá květina. Našel ji skřítek Vřesík, který tu bydlel v lese. Staral se tu o zvířátka, která tu žila. Také jim radil, když to chtěla. Rostlinkám kypřil půdu, aby dobře rostly. Ale lidem se vyhýbal. Za celý den byl unavený, a tak si pomyslel: "Kéž bych našel nějaké místo, kde bych si mohl odpočinout." "Mělo by být ve stínu pod stromem. Heboučký mech, aby byl na zemi. Daleko od lidí a ptáčkové, aby tam zpívali", brumlal si cestou. A najednou uviděl to místo. Bylo takové, o jakém snil. Lehl si a usnul. A protože byl unavený, moc unavený, spal a spal a spal. Zanedlouho se tudy procházelo děvče. Uvidělo skřítka Vřesíka, jak tam spí. "Ten je tak maličký, celý fialovo růžový. Co tu dělá?", pomyslelo si děvče. Sklonilo se ke skřítkovi a opatrně ho pohladilo. "Skřítku, vstávej, nepotřebuješ moji pomoc?", zeptalo se děvče. Skřítek se vyděsil, když uviděl člověka. Celý se "zakuckal" a jak tak "kuckal a "kuckal", začala z něho létat drobná, růžovo fialová semínka. "Jééé", podivil se skřítek Vřesík. "Ááách", vzdychlo děvče. Oba se podívali na sebe a na semínka, která vítr roznášel všude po okolí. Kam semínko dopadlo, tam začalo růst. Za chvilku jich bylo všude mnoho, plno, celé růžovofialové pole. "Ty jsi zahradník?", zeptalo se děvče. "Ne, já jsem Vřesík", odpověděl skřítek a zmizel.

Děvče si zapamatovalo jen část skřítkova jména, a proto se od té doby říká rostlině vřes a místu, kde roste vřesoviště.