Jste zde:  
  1. Referáty
  2. Osobnosti regionu
  3. Wankel, Jindřich (1821-1897)

Pro veřejnost

Pro školy

Referáty

Zobrazení: 1512

Wankel, Jindřich (1821-1897)

  • vystudovaný lékař, amatérský archeolog, antropolog, speleolog, badatel a zoolog
Jindřich Wankel v r. 1871, autor neznámýJindřich Wankel se narodil 15. 7. 1821 v Praze na Malé Straně jako syn Damiána Wankela (původem z Bavorska) a Magdalény Wankelové (za svobodna Schwarzové, pocháze-jící po matce z české rodiny Stránských). Právě díky české matce a jejímu vlivu se z Jindřicha později stal velký vlastenec.
Jindřich se narodil do početné rodiny, celkem měl sedm sourozenců, z nichž právě on byl nejmladší. Dospělosti se však dožili pouze čtyři z nich – Barbora-Betty, Vilém, Karolina a benjamínek Kašpar Jindřich. Během Jindřichova studia na gymnáziu otec umírá a veškerá péče o rodinu zůstává na bedrech matky. Vilém byl výtvarně nadaný a učil se malovat v rodině Mánesů, dcery se nikdy neprovdaly. Protože Jindřich od dětství jevil sklon k přírodním vědám a tak jako tak nechtěl přijmout roli bezvýznamného úředníka, rozhodl se studovat medicínu. Dle vlastních deníkových záznamů si ji zvolil pro její společenskou užiteč-nost. Studium započal v r. 1840, úspěšně odpromoval 18. prosince 1847. Wankel byl mimo jiné žákem slavného anatoma Josefa Hyrtla, který mu ještě v době studií nabídl místo asis-tenta na univerzitě v Istambulu, ten ale odmítl. Po ukončení studia pracoval mladý Wankel v nemocnici Milosrdných bratří v Praze na Františku. Nedlouho nato odjel na služební cestu do Vídně, aby zde získal zkušenosti v místních nemocnicích. Pak ale přišel bouřlivý rok 1848, rok řady revolucí, a Wankel se účastnil bojů na pražských barikádách, kde léčil raněné. Busta Jindřicha Wankela, nacházející se u Punkevních jeskyníRoku 1849 získal Wankel zaměstnání v Salmových hutích na Blanensku a přestěhoval se z Prahy do Jedovnic, kde továrna sídlila. V salmovských železárnách pracoval Wankel jako hutní lékař. Tamní krasová krajina na něj ihned zapůsobila a probudila v něm touhu pro-zkoumat ji. Byla tu ale i jeho lékařská praxe, která mu zabírala spoustu času. V zimě jezdil za pacienty na saních, protože sníh často sahal až ke střechám chalup. V domácnosti mu pomá-hala sestra Betty, která za ním jezdila z Prahy.
Veškerý svůj volný čas věnoval archeologii. Každou volnou chvíli trávil ve Sloupských jeskyních a kopal a kopal – kosterního materiálu rychle přibývalo, objevil tu 772 hlavních kusů osteologických částí, včetně lebky jeskynního medvěda se zhojeným poraněním způso-beným kamennou šipkou. V následujícím roce, při příležitosti oslav stého výročí narození geologa Abrahama Wernera ,byla dokonce kostra medvěda jeskynního v Adamově vystave-na. Tuto Wankel sestavoval několik měsíců z nalezených kosterních pozůstatků.
Roku 1850 se mladý lékař při cestách za nemocnými v Klepáčově seznámil s o jede-náct let mladší Eliškou Šímovou, jež pocházela z měšťanské rodiny ze Znojma. Nedlouho na-to, 17. srpna 1851 se konala svatba a manželé se brzy poté přestěhovali na blanenský zámek. K dispozici dostali tři pokoje a jejich manželství bylo od počátku šťastné. Zanedlouho se jim narodila dcera Aurelka, jenže ta v sedmi měsících zemřela. Jejich pobyt však neměl dlouhého trvání a manželé Wankelovi se přestěhovali do nově vystaveného jednopatrového „doktor-ského domu“ v předdvoří blanenského zámku. Ordinace s lékárnou a soukromý byt Wankelo-vých se nacházel v patře, kdežto v přízemí byly ukládány Wankelovy sbírky. Takto postupně vznikalo nejstarší muzeum v Blansku. Veřejnosti a zájemcům o studium byly jeho sbírky po-prvé zpřístupněny v září roku 1854. Ve stejném roce Jindřich Wankel podnikl svoji první Portrét Elišky Wankelové, roz. Šímové, 16 let. Portrét byl namalován vídeňským malířem Bertholdem Kladivemstu-dijní cestu, při níž navštívil Lublaň, Terst, Bolzano, Benátky, Meran, Innsbruck a Salcburk.
Roku 1852 Wankel zaměřil svou pozornost na zříceninu hradu Holštejn, kde v hladomorně objevil řadu lidských kostí, hrotů šípů, přezek, keramiky a jiných předmětů.
V následujících letech se jeho rodina značně rozrostla. V roce 1853 mu manželka Eliš-ka porodila dceru Lucii, roku 1855 se narodila Karla a o dva roky později přišla na svět Vlas-ta. V roce 1865 se manželskému páru narodila dvojčátka, avšak dospělosti se dožila pouze Madlena Leopoldina.
V padesátých letech se Wankelovi v jeho výzkumech opravdu dařilo a dospíval k pozoruhodným objevům. Své výsledky bádání pak publikoval ve společenských a odborných časopisech v českých zemích, ve Vídni a v Lipsku. Slibně započatá práce se však zabrzdila roku 1859, kdy Wankel věnoval svou péči raněným v nově založené nemocnici na panství Salmů. Ti se vraceli z války, kterou vedla rakouská monarchie proti Francii a Sardinskému království v severní Itálii. Podobně léčil vojáky i za prusko-rakouské války roku 1866. Za to ho pruská vláda odměnila Záslužným křížem s korunou a penězi.
K nejvýznamnějším archeologickým počinům Jindřicha Wankela patří bezesporu výzkumy jeskyně Býčí skála (1867–1869), které mu přinesly mezinárodní uznání. V jižní boční síni a předsíni nalezl Wankel hojný osteologický materiál, množství kamenných a kostěnných nástrojů (cca 395 předmětů). Paralelně ovšem zkoumal i další jeskyně, Ovčí díru u Holštejna, Jeskyně Býčí skálaBalcarovu skálu u Ostrova, Kravskou díru u Vilémovic nebo také Kateřinskou jeskyni v Suchém žlebu. Roku 1969 pak odhalil v jeskyni Výpustek ve Křtinském údolí stopy paleolitic-kého a neolitického osídlení. Ve stejném roce ovšem došlo k mnohem pozoruhodnějšímu nálezu – v jeskyni Býčí skála byla objevena bronzová soška býčka. Tato soška je jedním z nejznámějších předmětů moravského pravěku. Díky tomuto nálezu se Wankel pustil r. 1872 do dalšího rozsáhlého výzkumu této jeskyně.
Během jejího zkoumání vynesl Wankel takové nálezy, o nichž archeologové dodnes nepřestávají diskutovat. Z podzemí se tehdy vynořily zbytky vozu se zdobenými kovovými ple-chy, velké množství luxusních šperků a uměleckých předmětů a také lidské kostry, které byly v jeskyni rozmetány. Nebyly to však kostry úplné – jednalo se o zbytky trupů bez hlav a konče-tin, jinde zase ležely jen ruce nebo lebky. Nechyběly zde ani roztříštěné kostry koní. Tím ale nálezy nekončily. Hlouběji v jeskyni našel Wankel něco, co dnešní odborníci nazývají meta-lurgicko-dílenský komplex: celé sady nářadí, materiálů a polotovarů pro pokročilou kovový-robu. Údiv Obraz Zdeňka Buriana znázorňující krvavý pohřeb velmože v Býčí skálevzbuzovala především dokonalost uměleckých děl, která vypovídala spíše o vzdá-lených kulturách Středomoří. Krom toho vznikla v průběhu dalších celá řada hypotéz, které nabízely vysvětlení nálezů a také rekonstrukci toho, co se v Býčí skále kdysi událo. Dodnes však žádná z hypotéz nebyla potvrzena a tudíž záhada Býčí skály nebyla nikdy objasněna. To se ale zřejmě vzhledem k dějinným souvislostem, kterými byla Býčí skála v 19. a 20. století poznamenána, již nikdy nepodaří.
Roku 1873 vystavoval Wankel své sbírky na Světové výstavě ve Vídni. Již tehdy chtěli jeho sbírky koupit Američané, Wankel je však nedal. Po tomto úspěchu začal hodně cestovat a přednášet v zahraničí. Zúčastnil se například vědeckých setkání a přednášek v Kyjevě, Moskvě, Mnichově, či Stockholmu.
Krom jeskyní se Jindřich Wankel angažoval i na archeologických výzkumech v otevřeném terénu (např. výzkum kamenného skříňového hrobu v Bořitově nebo průzkum archeologického naleziště v Předmostí u Přerova). Své poznatky pak shrnul v knize, vydané roku 1882: Soška býčka, která byla nazezena v Býčí skále bratranci FelkovýmiBilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit. Jak je vidno, kniha byla sepsána v jazyce německém, do češtiny byla však přeložena až roku 1984 (Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti), tedy v době, kdy řada autorových závěrů již byla překonána. Jedná se o knihu vlastivědnou, nikoli odbornou.
Výzkumná činnost, zahraniční cesty i korespondence však Wankela čím dál více fi-nančně vyčerpávaly a brzy se objevily problémy. V roce 1872 se vedení železáren vzdal dosa-vadní majitel H. K. Salm a předal je svému synovi. Jenže mladého hraběte Wankelovy vý-zkumy ani v nejmenším nezajímaly. V únoru 1883 obdržel Wankel dekret k odchodu do pen-ze. Dle něj musel opustit svůj byt v předzámčí, kde měl uloženy všechny sbírky. Ty obsahovaly celkem přes osm tisíc exemplářů, včetně opravdových skvostů jako například kostry jeskynní-ho medvěda anebo lidské kostry z Býčí skály. Wankel myslel na přestěhování už dříve, proto je nabízel Františkovu muzeu v Brně (dnes Moravské zemské muzeum), to ho však stejně jako Národní muzeum v Praze odmítlo. Řešením mohlo být uložení sbírek v rajhradském klášteře, avšak poté, co tamní opat GünterDutý prsten, jeden z artefaktů nalezených v Býčí skále Kalivoda zemřel, padla i tato naděje. Wankel musel bez-podmínečně byt do měsíce opustit, a tak přivítal nabídku vídeňských badatelů, kteří jeho sbírky zakoupili pro Dvorské muzeum (dnešní vídeňské Naturhistorisches Museum). Čeští vědci dodnes nad touto ztrátou pláčou. Ve Vídni bychom jeho sbírky našli doposavad.
Téhož roku Wankel Blansko opustil. Odstěhoval se za dcerou do Olomouce. Zde si koupil na Blažejském náměstí dům a žil z důchodu, který stačil jen na nejskromnější život. Avšak ani zde nezačal odpočívat. V Předmostí u Přerova studoval tábořiště lovců mamutů, v Olomouci stál se svým zetěm Janem Havelkou u zrodu Vlastivědného spolku musejního, jenž vydržoval první české muzeum na Moravě. Navíc se účastnil nadále archeologických kongresů a sjezdů. Tehdejší vědci si jeho poznatků nesmírně vážili a uznávali je.
Od roku 1888 už necestoval a většinu jeho korespondence Jindřich Wankel (vlevo) při povrchových výzkumechvyřizovala manželka Eliška. O čtyři roky později ho ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Zlomenina krčku stehenní kosti z roku 1893 ho pak trvale upoutala na lůžko. Ani v té době se však nepřestal zajímat o společenské dění, i když už do něj nemohl tak aktivně zasahovat jako dříve. Jindřich Wankel zemřel v dubnu 1897. Bylo mu necelých šedesát šest let.
Na jeho dílo navázali další členové rodiny. Všechny dcery byly vynikající etnografky. Lucie Bakešová spolu se synem Jaroslavem a za podpory prezidenta T. G. Masaryka založila Dům útěchy v Brně, z něhož se vyvinulo uznávané onkologické pracoviště. Prosadili se i vnu-kové Karel Absolon a Jaroslav Bakeš. Absolon se stal vynikajícím archeologem a krasovým badatelem a Bakeš proslul jako skvělý chirurg, jehož jméno dnes nese chirurgická nemocnice v Brně.

ZDROJE:

Referátek pro Vás vypracovala Petra Pavlačková.