Zobrazení: 9
Úryvek z povídky Vajíčko od Ludvíka Aškenázyho

Byl jeden člověk, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Chodil před válkou na gymnasium, dokonce klasické, domníval se tudíž, že smyslem života je ono slavné carpe diem. Jiné latinské přísloví si nepamatoval, ale ze dne si utrhl, co se dalo. Rozptyloval se snadno a bujně na cizí účet; jeho záliba byla volat neznámé lidi telefonem a dělat si z nich známá šprťouchlata.  Zvláště si zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to. Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl, jak se tehdy říkalo, soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní hovor.

„Dobrý den! Dobrý den. Je prosím doma pan Slepička?“ „O, nikoliv!“ odpovídal kultivovaný hlas po krátkém odmlčení, „u telefonu Eduard Kohoutek.“ „Tak Slepička není doma?“ říkával pokaždé s novým úžasem student. „A snesla vám včera vajíčko?“ „Nikoliv, nesnesla,“ odpovídal klidný, zdvořilý hlas. „Máte rád vajíčka, studente?“ „Vejce z duše nenávidím,“ pravil mladík. „Tak to bude asi omyl.“Zavěsil a pak se celý týden těšil, že zase zavolá pana Kohoutka, v pátek ve tři hodiny odpoledne, a bude chtít pana Slepičku.

Pan Eduard Kohoutek byl vždycky stejně přívětivý a sonorní. Neříkal dacane nebo chytráku nebo, což je ještě horší, mladý muži. Sluchátko pokládal decentně.

Student žil, a tudíž stárl. Úspěšně proklouzl pubertou, dozráváním a nakonec zkouškou dospělosti i imatrikulací na fakultě. Hlas se mu ustálil v sytý baryton, dokonce okouzlující. Každé ráno se holil.

Svět, který s ním částečně počítal pro neznámé cíle, pokračoval ve svém nezávislém vývoji. Spadly na něj první bomby, to bylo v Polsku.

Pak přišel 17. listopad 1939 a pan Kohoutek čekal v pátek ve tři hodiny marně. Stručně řečeno, z koncentráku se nedalo telefonovat. Tak se ten mladý muž alespoň v tomhle směru polepšil. Co se s ním všechno stalo, to je jiná povídka anebo román. Trochu měl štěstí, kapánek se v tom naučil chodit, a vůbec, byl to takový neřád. Přežil to. A když se vrátil do Prahy, bylo to jedenáctého května, pátek, za deset minut tři. Řekl si. - Než bych si vymyslel, jak znovu začínat… stejně nic nevymyslím… než bych si tím lámal hlavu, začnu tím, že zavolám pana Kohoutka. Je to jediné číslo, které si pamatuju. Zašel tedy do malé osamělé budky, ještě byla šedivá z války. Ruka se mu třásla, s tím se už nedalo nic dělat. Na tváři se mu objevil výraz oné poťouchlé bujnosti a zlomyslného potěšení. Vytočil číslo.

„Dobrý den,“ řekl. Dobrý den. Je prosím doma pan Slepička?“ řekl, a málem se rozplakal. Na druhé straně někdo dlouho mlčel. Pak řekl: „Tak ty žiješ, uličníku? No, to je báječné.“ „Žiju, pane Kohoutku,“ řekl bývalý student. V tu chvíli pocítil, že do něho skutečně vstupuje život. Pocítil to zvýšeným tepem a radostí až k zalknutí. Uslyšel zpívat své tělo. „Musíte tam přece mít někde slepičku,“ řekl.  Nesnesla vám včera k snídani vajíčko?“ „Ale snesla, snesla,“ pravil starý pan Kohoutek. Včera snesla mrcha. Krásné bílé vajíčko. Přijďte si na ně, pane uličník, uvařím vám je naměkko.“ A to je vlastně všechno, ale kdoví?