Polesný, Karel (1880-1971)

Karel Polesný

  • pedagog

Karel Polesný se narodil 25. prosince 1880 ve Zbraslavicích, okres Kutná Hora.

Otcem byl Josef Polesný, řídící učitel v této obci. Pocházel z Pelhřimova, kde jeho otec, Antonín Polesný, byl pekařským mistrem. Matka Marie, rozená Kopřivová, byla dcerou kupce Josefa Kopřivy rovněž z Pelhřimova. Ve Zbraslavicích se narodil i o dva roky mladší bratr Karla Stanislav.

Josef Polesný byl absolventem nižšího pelhřimovského gymnázia a učitelského ústavu v Čáslavi. Učitel Polesný nebyl zdráv a zemřel v roce 1885. Jeho žena Marie nedostala žádnou penzi, protože její manžel odučil jen necelých deset let, což bylo málo pro nárok vdovy na penzi. Proto se Marie Polesná s oběma syny přestěhovala ze Zbraslavic do Pelhřimova ke svým rodičům.

V rodině Josefa Kopřivy, dědečka Karla Polesného, se utvářelo i jeho mládí a dodejme i sociální cítění. V Pelhřimově vychodil pět tříd obecné školy; v roce 1890 začal studovat na pelhřimovském klasickém gymnáziu.

Od osmi let se Karel Polesný učil hře na housle s výborným prospěchem. Proto ho jeho učitel Josef Kratochvil doporučil ke studiu na pražskou konzervatoř. Matka Marie Polesná však usoudila, že státní služba je pro syna Karla výhodnější než často nejistý a těžký život profesionálního hudebníka. Student Karel Polesný i přes úsudek své matky se však nikdy lásky k hudbě nevzdal. Hrál ve školním orchestru; později dokonce založil studentské kvarteto, kde hrál na housle, violu i čelo. Malý příjem z muzicírování pomáhal Karlu Polesnému krýt náklady na studium.

Na studenta Karla Polesného měli vliv i učitelé pelhřimovského gymnázia, a to ředitel Petrů, první historik Pelhřimova, a profesor Josef Kořínek, klasický filolog.

Po maturitě s vyznamenáním odešel v roce 1899 studovat na filozofickou fakultu tehdy Karlo-Ferdinandovy české univerzity v Praze. Zapsal se na obor pro středoškolské profesory velmi lákavý - historii a geografii.

Na české filozofické fakultě v Praze studoval Polesný v letech 1899-1902. Chodil do semináře univ. Prof. Josefa Pekaře. Zájem o dějiny umění ho přivedl na univerzitu ve Vídni, kde jeden rok (1902/1903) navštěvoval přednášky Maxe Dvořáka, vynikajícího historika českého původu.

Po návratu do Prahy napsal vědecké pojednání na téma „K volbě Karla IV. za krále římského“, které obhájil před univ. Prof. Jaroslavem Gollem a Josefem Pekařem. Odborné rigorózum z dějin všeobecných a rakouských složil u týchž profesorů v polovině roku 1904. Na konci tohoto roku vykonal rigorózum z filozofie u univ. Prof. T. G. Masaryka a Františka Drtiny. Po všech uvedených zkouškách byl prohlášen za doktora filozofie - PhDr.

Na doporučení Jaroslava Golla dostal Polesný v roce 1904 místo suplujícího učitele na gymnáziu na Královských Vinohradech v Praze. Učil týdně 17 hodin dějepisu a zeměpisu. U studentů byl oblíben, neboť s nimi navštěvoval pražské výstavy a muzea.

Po prázdninách v roce 1906 nastoupil Polesný jednoroční vojenskou službu ve městě Bolzano v Tyrolsku. Po tříměsíčním pobytu se dostal na přímluvu knížete Paara do Vídně do školy pro důstojníky zásobovací služby; octl se v kulturním prostředí a blíže k domovu. V pozadí uvedené přímluvy byla jeho teta Muky Polesná, která byla oblíbenou komornou kněžny Paarové. Koncem léta 1907 byl Dr. Polesný jmenován definitivním profesorem na klasickém gymnázium v Litomyšli. Učil zde celkem 19 hodin, a to dějepisu, zeměpisu a v jedné třídě i českému a německému jazyku. V únoru 1908 se oženil s Marií Drechselovou, rodačkou z Rychnova n. Kněžnou. V Litomyšli byli mladí manželé spokojení. Po výletě do Alp se zapojili i do kulturního života města (muzika, koncerty, divadla). Na konci roku 1908 se manželům Polesným narodil první syn Karel, druhý syn Zdeněk, se jim narodil v roce 1911 v Pelhřimově.

Na konci roku 1909 bylo Polesnému výnosem c. k. ministerstva kultury a vyučování povoleno vyměnit si místo s profesorem Františkem Jezdinským, který učil na gymnáziu v Pelhřimově. Tím se dostal Dr. Polesný do města svého mládí, na ústav, kde studoval, muzicíroval a chodil bádat do archívu.

Polesný byl už před první světovou válkou v odborných kruzích známou osobností. Za studií v Praze se stal členem klubu Za starou Prahu; od roku 1910 byl předsedou odboru tohoto klubu v Pelhřimově. Takovýchto odborů neměl klub v Čechách mnoho - byly jen v Českých Budějovicích, Plzni, Vysokém Mýtě a v Pelhřimově.

 Gymnázium Dr. Karla Polesného ve Znojmě

Od roku 1912 byl dokonce dopisovatelem c. k. centrální komise pro péči o památky se sídlem ve Vídni, kde měl mnoho přátel, předně pak Maxe Dvořáka.

Polesný byl činný nejen v kulturních institucích města Pelhřimova (muzeum, archív), ale byl zde aktivní i politicky, a to v okresním zastupitelstvu a v České straně lidové (realistické).

Před vypuknutím první světové války jezdil každé prázdniny na vojenské cvičení do Košic. Při zpáteční cestě se vždy stavěl na historicky a geograficky cenných místech tzv. Horní země (dnes Slovensko), např. v Levoči, Spiši, Popradu, Dobšiné a v Tatrách.

Za vojenského cvičení v Košicích v roce 1914 přijal Polesný mobilizační telegram pro celou posádku. Tak pro něj začala první světová válka. Po dva roky pobýval na ruské frontě v Haliči, od počátku roku 1916 pak byl na italské frontě v Alpách. Rozklad rakousko-uherské armády jej zastihl v září 1918 v Tridentu; do Pelhřimova se vrátil 15. listopadu 1918. Pobytem na frontách si ověřil myšlenky o mírovém hnutí, o kterých psal před první světovou válkou.

Po návratu z války měl Polesný nárok na zdravotní dovolenou, úředně potvrzenou na jaře 1919 Ministerstvem školství a národní osvěty (MŠANO). On však toužil po výuce na gymnáziu. V tom mu ale nebylo vyhověno, neboť ředitel ústavu neuvolnil mladšího profesora Trčku. Proto Polesný úředně zastával na gymnáziu jen funkci správce učitelské knihovny a pro okresy Pelhřimov a Kamenici n. Lipou funkci konzervátora historických, lidových a hudebních památek.

Do poloviny roku 1919 se Polesný angažoval v Pelhřimově i politicky. Psal do nově organizovaného týdeníku Českomoravská vysočina a angažoval se v místních volbách v červnu 1919 za stranu Národně demokratickou.

K zásadnímu obratu v jeho málo uspokojivém působení v Pelhřimově ve školním roce 1918/1919 došlo na jaře 1919. Tehdy dostal dopis od Dr. Františka Voltra, ředitele české hospodářské školy ve Znojmě. S Voltrem se Polesný znal z válečné služby. Voltr jej v dopise žádal, aby se zajímal o místo ředitele plánovaného českého gymnázia ve Znojmě.

Polesný měl o toto místo zájem. Znojmo mu bylo známo z jeho historické písemné práce o Karlu IV., kterou obhajoval za studií v Praze; přes Znojmo musel jezdit při studiu ve Vídni. Poválečné Znojmo politicky ovládal Dr. Vilém Veleba, vůdce místních Čechů už od doby předválečné, po válce pak předseda Národního výboru ve Znojmě.

O situaci ve Znojmě byl Polesný dobře informován Františkem Voltrem, se kterým si dopisoval od března do září 1919. Protože zájemců o místo ředitele gymnázia bylo více, bylo také hodně intervencí za jednotlivé žadatele. Není pak divu, že jednání se „táhla“ dlouhou dobu. Sám Polesný žádal o pomoc představitele sociálních demokratů v čele státu (František Soukup).

Teprve v polovině září nabyl Polesný jistoty, že bude ředitelem on. V dopise Františku Voltrovi ze 14. září 1919 píše, že přijede do Znojma co nejdříve. V tomto dopise navrhuje i program pro Národní výbor, školu a rodiče. On sám v tomto programu měl mít proslov o úkolech střední školy.

Se svou představou střední školy seznámil i sociální demokraty na přednášce v témže období (polovina září 1919) v Dělnickém domě ve Znojmě. To, že Polesný stál o pomoc sociálních demokratů při získávání místa ředitele gymnázia ve Znojmě, mu bylo ve třicátých letech, v době politických bojů všech stran proti všem, sociálními demokraty vyčítáno.

Začátky působení Polesného jako ředitele českého gymnázia ve Znojmě, nebyly nijak lehké. Tomuto ústavu byly uvolněny v německém lyceu ve Znojmě, Leiningově ulici (dnes Alšova ulice) ve druhém poschodí učebny bez vybavení. To bylo velmi málo pro 114 žáků přijatých po zkouškách do I.-III. třídy (ještě před příchodem Polesného). Lavice, tabule, stolky, atd. byly sehnány částečně ve Znojmě po školních půdách.

Úřadující vládní komisař ve Znojmě Dr. Vilém Veleba vyslal proto na útraty města Dr. Odsloně, zaměstnance města, a profesora B. Slavíka, aby v Uherském Hradišti ve zrušeném německém gymnáziu vybrali potřebný nábytek a učební pomůcky. Pro bezpečný doprovod bylo z 32. pluku italských legií vyčleněno 6 mužů. Další potřebné vybavení pro české gymnázium dodali čeští sponzoři a zajistil starosta Znojma JUDr. Josef Mareš. Ještě v říjnu 1919 byl doplněn profesorský sbor na potřebný počet vyučujících.

Až do roku 1938 lze sledovat postupný růst českého gymnázia ve Znojmě ve výročních zprávách. Jestliže v roce 1919 začínal ústav se třemi třídami, pak v roce 1938 již mělo gymnázium 16 tříd.

V roce 1923 se muselo české gymnázium pro svůj růst přestěhovat z Leiningerovy ulice do budovy zrušené německé reálky na Kopalově (dnes Komenského) náměstí. Zde sídlí české gymnázium, dnes Gymnázium Dr. Karla Polesného, dodnes. V budově českého gymnázia na Komenského náměstí byl také zřízen služební byt pro rodinu ředitele, tehdy Polesného; byt měl výhled do Alejí vzniklých na bývalém příkopu kolem městských hradeb.

Po celou dobu ředitelování učil Polesný předmětům své aprobace, tj. dějepisu a zeměpisu. Výjimku tvořil školní rok 1931/1932, kdy v jedné třídě učil německému jazyku. Polesný učil i nepovinnému předmětu těsnopisu, pro který získal aprobaci už v roce 1914, ale prakticky jej mohl učit až na českém gymnáziu ve Znojmě. Učil jej však jen do roku 1924, kdy byla zavedena nová těsnopisná soustava. Předmětům své aprobace (dějepis - zeměpis) učil nejvíce ve školním roce 1922/1923, a to 17 hodin týdně; nejméně pak ve školním roce 1934/1935, a to jen 3 hodiny týdně. Po okupaci Znojma v říjnu 1938 vůbec neučil a zastával pouze funkce: správce sbírek zpěvních a konzervátora. Konzervátorem pro okres Znojmo byl už od roku 1935.

Učebních povinností neměl první ředitel znojemského gymnázia mnoho - průměrně učil jen 8 hodin týdně. Zůstává otázkou, jak naložil Polesný se zbývajícím časem. Předem můžeme říct, že jej využil dokonale pro spolkovou, politickou a odbornou (historickou) činnost: z posledně uvedené aktivity máme užitek dodnes.

Období první republiky se vyznačovalo bohatostí spolkové činnosti. Do ní se hned po příchodu do Znojma Polesný zapojil. Byl aktivním členem výboru Besedy, střediska znojemských Čechů od roku 1870. V roce 1922 byl na jeho podnět založen literární kroužek, který měl jen pár let života. Nebylo to vinou Polesného, ale celkové situace ve spolcích po první světové válce. Beseda znojemská ztratila svůj význam po vzniku ČSR, kdy Češi přestali být ve Znojmě menšinou; Beseda do té doby udržovala jejich přežití, ale teď už to nebylo třeba.

Od Besedy se postupně oddělovaly speciální spolky a organizace. V roce 1920 vznikla Znojemská filharmonie (Polesný zde hrál na violu), v roce 1921 pak pěvecký spolek „Vítězslav Novák“; i zde byl Polesný aktivní.

Z besední budovy na dnešním Masarykově náměstí ve Znojmě odešla v roce 1925 také TJ Sokol, nejmasovější česká tělovýchovná organizace. V roce 1927 měl Sokol ve Znojmě 900 členů mimo dorost a žactvo. Za deset let nato už měl 1226 dospělých členů. Dodejme, že Beseda znojemská měla v roce 1921 jen 264 členů.

Polesný byl členem Sokola už z doby předválečné. Od roku 1932 zastával funkci starosty Sokola ve Znojmě. Sokol za jeho vedení realizoval svou činnost i v roce 1938, v době ohrožení republiky. Konal cvičení, vycházky do okolí, atletické zápolení i letní tábory, jako každý předchozí rok.

Nebylo snad české nebo městské organizace, ve které by Polesný nepůsobil. Byl činný (vedle již uvedených) v Osvětovém sboru města Znojma, působil v Národní jednotě pro jihozápadní Moravu, spolupracoval při zřizování hudební školy; byl předsedou muzejní rady, která byla řídícím orgánem muzea.

Na gymnáziu byl správcem několika nadací pro studenty. Ze svých zkušeností z mládí znal potřeby nadaných, ale chudých žáků.

Po první světové válce byla ve Znojmě velmi aktuální bytová otázka. Do města přišlo mnoho nového obyvatelstva z českého vnitrozemí i ze zahraničí, např. z Vídně. Ve Znojmě se také budovala velká vojenská posádka. Z těchto důvodů se Polesný zúčastňuje založení bytového družstva Domovina. V roce 1925 zveřejňuje větší článek uveřejněný v Důstojnických listech nazvaný Znojmo. V něm zdůrazňuje důležitost města Znojma pro obranu českého státu od nejstarších dob po současnost. Článek čerpající látku ze studia Polesného ve znojemském archivu, končí pro nově příchozí, včetně důstojníků, optimisticky. Píše se zde totiž, že po převratu bylo ve Znojmě postaveno 700 nových bytů několika stavebními družstvy a soukromníky.

Pro návštěvníky Znojma vydal Polesný v roce 1924 knížečku kapesního formátu pod názvem Město Znojmo. Jde o průvodce s plánem a s údaji o vlakovém spojení s Břeclaví a Vídní, a o autobusovém spojení Znojma s Mor. Krumlovem.

Třetí desetiletí 20. století bylo pro Polesného dobou vytrvalého studia v městském archívu a publikování historických studií až do roku 1933, které vzbudily náležitou pozornost.

Gymnázium Dr. Karla Polesného ve Znojmě 

Je zajímavé, čím se Polesný zabýval nejdříve. Už z pozůstalosti svého dědečka Kopřivy věděl o existenci jarmarečních písniček, které byly vydávány ve Znojmě ve třech tiskárnách. Polesný se o ně zajímal nejen proto, že zachycují tehdejší život se všemi radostmi i bolestmi. Pro něho to byly první doklady, že i znojemští tiskaři 19. století vydávali českou literaturu pro Znojmo a okolí. Německým tiskařům ze Znojma šlo o zisk, a proto vydávali literaturu, která šla dobře na odbyt. Co také Polesného překvapilo, bylo to, že uvedené české tisky nebyly uloženy v oficiálních institucích ve Znojmě (v muzeu, knihovnách), ale v soukromém držení, např. u drogisty Haška (příbuzný Jaroslava Haška). 

V roce 1926 uplynulo 700 let od vydání zakládací listiny města Znojma. Jubileum dalo podnět k velké diskusi o založení města. Polesný do diskuse přispěl třemi články, a to: Z nejstarších dějin Znojma, K založení města Znojma a Znojmo a 19. září 1226.

Polesný považuje listinu s datem 19. září 1226 za dovršení zakládacího procesu (aktu). Předtím se několik let řešil spor českého krále Přemysla Otakara I. s Louckým klášterem, který byl vlastníkem části pozemků (osady Kulchov), na němž mělo stát nové město. Tím pro Polesného vznikla otázka, kdy vlastně bylo město Znojmo založeno - sám říká, že je na to těžké jednoznačně odpovědět. Recenzent Polesného příspěvků, Dr. Jindřich Šabánek, rodák z Písku, pracující na Masarykově univerzitě v Brně, však jednoznačně vidí založení města Znojma v listině s datem 19. září 1226.

Proto se také 19. září 1226 konaly k tomuto datu ve Znojmě velké oslavy. Z německé strany bylo toto výročí oslaveno vydáním knihy Antona Vrbky Gedenkenbuch der Stadt Znaim 1226-1926. Autoru nešlo o vědeckou monografii, ale o populární knihu sepsanou ve formě obrázků z jednotlivých století.

Třicátá léta jsou i pro Polesného mezníkem v jeho publikační a politické činnosti. Ustává jeho publicistika historická. Svůj čas dělí Polesný mezi funkce v Sokole a na znojemské radnici. Byl členem městského zastupitelstva za stranu národně demokratickou a měl na starosti referát tržní a hospodářský. Že je Polesný členem strany národně demokratické, bylo veřejným tajemstvím, které znali i žáci gymnázia.

Politické názory Polesného plně vystihovaly politickou orientaci strany národně demokratické, v jejímž čele stál Karel Kramář; ze známých osobností byl v této straně např. Alois Jirásek, Viktor Dyk, aj. V místním týdeníku Moravský jih ve svých článcích nadřazoval Polesný vůdcovský princip nad názory širokých vrstev, zdůrazňoval národního ducha československého státu, atd.

Členové profesorského sboru gymnázia byli se svým ředitelem zajedno např. v sokolské otázce. To se ale nedá říci o jejich názoru na politické názory pana ředitele. Mezi členy profesorského sboru byli členové stran republikánské, národně socialistické, sociálně demokratické, atd. Politické názory Polesného někteří profesoři nemohli či nechtěli akceptovat.

Jinak profesorský sbor znojemského gymnázia v meziválečném období vyvíjel bohatou osvětovou činnost v ústavu i mimo něj. Gymnázium pořádalo literární i hudební večery, divadla, přednášky na nejrůznější témata, tělocvičné akademie a sportovní utkání. Výtěžek z těchto akcí šel ve prospěch žactva, nadací. V hudebních produkcích se obzvláště angažoval Polesný, který řídil (vedle Alberta Peka) i studentský orchestr. Vážnou hudbou tak bojoval ústav proti šlágrům.

V souvislosti s činností Polesného byla několikráte zmínka i o znojemském Sokole. Znojemský Sokol si na jaře roku 1933 připomněl padesát let od svého založení. Karel Polesný jako jeho starosta vzpomněl na slavnostní zasedání zakladatelů Sokola i jeho nejstarších dosud žijících členů. V následujícím roce, tj. v roce 1934, pak vyšla jeho pamětní knižní publikace o znojemském Sokole nazvaná Padesát let TJ Sokol Znojmo. To už byl Polesný nejen starostou, ale i kronikářem Sokola Znojmo.

Polesný zapsal do Kroniky ústavu i poslední dny českého gymnázia ve Znojmě. Na konci září 1938 klesala v důsledku nacistické propagandy návštěvnost školy natolik, že se ředitel s profesorským sborem rozhodli 6. října propustit všechny žáky; téhož dne se rozešel i profesorský sbor.

Ředitelova manželka odjela k příbuzným do Pelhřimova, syn Zdeněk se přestěhoval do Hrotovic, syn Karel byl v Praze jako asistent oční kliniky. Na pokyn tajné policie opustil Znojmo 8. října i Polesný; přešel na gymnázium v Třebíči, kam předtím odeslal agendu znojemského ústavu. K formálnímu zastavení činnosti znojemského gymnázia došlo 1. října 1939 v Třebíči.

Karel Polesný nesl svůj odchod ze Znojma těžce, neboť strádal hmotně (ztratil bytové zařízení, knihovnu a ředitelský příplatek) i duševně, neboť bylo znehodnoceno celé jeho životní působení. Proto 30. listopadu 1938 požádal o dovolenou, poněvadž nebylo pro něj ředitelské místo.

Na trvalý odpočinek odešel Polesný k 1. květnu 1939. To už bydlel se ženou v Pelhřimově, ale ne dlouho. Koncem srpna 1939 se přestěhovali manželé Polesní do Písku. Přestěhování nebylo náhodné. Šlo o rodinné rozepře mezi sestrami Drachslerovými. Naopak zase dobrá shoda panovala mezi paní Polesnou a její sestrou provdanou v Písku. Hned po přestěhování se pustil Polesný s vervou do práce v píseckém Sokole a v muzeu, ale v Sokole zase ne nadlouho.

Po vyhlášení stanného práva v září 1941 byli zatýkáni činovníci Sokola, mezi nimi byl zatčen i Polesný. Od 8. do 18. října 1941 byl Polesný zatčen gestapem z Klatov a zde vyslýchán; údajně pro podezření z ilegální činnosti.

Nadšení z osvobození v roce 1945 bylo veliké, ale každý viděl další vývoj republiky i svůj osobní po svém. Na konci května zaslal Polesný Ministerstvu školství z Písku dopis, ve kterém mimo jiné píše, že by mu bylo radostným zadostiučiněním, kdyby byl pověřen znovuzřízením střední školy ve Znojmě.

V červnu 1945 mu bylo nabídnuto místo ve Znojmě, ale Polesný se už nechtěl dále zabývat školou.

Situace ve Znojmě nebyla pro něho příznivá. Řízením gymnázia byl pověřen profesor chemie Karel Radocha, působící ve Znojmě na gymnáziu už od roku 1924. Na ústav se vrátilo několik profesorů učících zde před rokem 1938.

O celé situaci ve Znojmě byl Polesný dobře informován. Ta jen zvyšovala jeho zatrpklost vyvolanou především Mnichovem a jeho následky.  Proto také pozvání ze Znojma, aby např. přijel v roce 1949 na oslavy založení gymnázia, odmítl (oficiálně pro operaci, kterou musel podstoupit). Polesný odmítal do Znojma přijet i později - ve Znojmě po roce 1945 už nikdy nebyl.

S výukou ve škole se Polesný rozloučil na gymnáziu v Písku, kde ve školním roce 1947/1948 vyučoval pro nedostatek kvalifikovaných sil. Z veřejných funkcí, které ale byly pod kontrolou stranických orgánů, vykonával v Písku funkci kronikáře, a to v letech 1948-1962. Byl členem Měst. NV, přednášel o kulturních dějinách města aj.

Politickou situaci Polesného zhoršil jeho syn, MUDr. Karel Polesný, který v roce 1949 emigroval i s rodinou na západ (Německo, Pákistán), aby nakonec od roku 1953 zůstal a působil v USA. Druhý syn, Zdeněk, byl v té době odsouzen na deset let a vězněn v Ruzyni a v Opavě.

Těžce zkoušený Polesný nakonec ukotvil svůj život v bezpečném přístavu, který ho nikdy nezklamal, tj. v péči o památky, a pak se hlavně věnoval tradicím a historii hudby v městě Písku.

Ke konci svého dlouhého života se setkal Polesný se synem Karlem, který žije v USA. Umožnila mu to politická situace let 1968/1969 a pak po převratu v roce 1989. Syn Karel přijel za otcem po necelých 19 letech do Písku poprvé na jaře 1968. Poté se s otcem viděl do jeho smrti ještě dvakrát. Při 90. narozeninách Polesného v prosinci 1970 mu přišli blahopřát i zástupci Pelhřimova a Písku a donesli mu diplom čestného občanství.

Zástupci Znojma si však na něho ani nevzpomněli, neboť se zde celá léta o něm mlčelo. Teprve v roce 1991 na podnět několika profesorů znojemského gymnázia a bývalých studentů došlo k odhalení pamětní desky PhDr. Karlu Polesnému v budově gymnázia. Jejím autorem je Alexandr Walter a odhalil ji syn MUDr. Karel Polesný 6. dubna 1991. Od tohoto data nese gymnázium ve Znojmě název „Gymnázium Dr. Karla Polesného“. A tak teprve po vítězství demokracie v roce 1989 se dostalo aspoň tímto krokem Karlu Polesnému ve Znojmě uznání.

Karel Polesný zemřel 17. června 1971 po krátké chorobě v nemocnici v Písku. Jeho popel je uložen na pelhřimovském hřbitově.

DÍLO:

Po příchodu do Pelhřimova dokončil Polesný heuristiku k první své větší práci o Pelhřimově, kterou publikoval spolu s dlouholetým přítelem Dr. Zdeňkem Wirthem v roce 1911 pod názvem Pelhřimov. Polesný byl autorem historické části této publikace; historik umění Zdeněk Wirth ve své části pojednává o stavebním vývoji tohoto města včetně opevnění. Polesný psal o dějinách Pelhřimova s takovou láskou, že přední český historik Václav Chaloupecký považoval Karla Polesného za rodáka z tohoto města. Kniha o Pelhřimově se stala základem městské rezervační činnosti a renovace památek. Vydáním uvedené publikace začal Dr. Polesný naplňovat přání Jaroslava Golla, který žádal, aby se historici ze středních škol seznamovali s místními archivy, městskými knihovnami, aby ze studia těžili a své výsledky publikovali.

Dějinám Pelhřimova se Polesný věnoval i později, když už začal působit ve Znojmě a i když pobýval v Písku.

České školství ve Znojmě (1931), Dědické knihy města Znojma z r. 1363 a z r. 1397 (1928), Dvacet let gymnázia ve Znojmě (1939), K založení města Znojma (1926), Šedesát let Besedy znojemské 1870-1930 (1930) aj. Publikoval v novinách, časopisech a ve vlastivědném sborníku "Od Horácka k Podyjí".

Rokem 1926 začíná Polesný zveřejňovat sérii článků z hospodářských dějin města Znojma. Podle svého autoreferátu učil se po čtyři roky číst a přepisovat údaje z Dědických knih města Znojma z roku 1363 a z roku 1397, vzácných památek uložených tehdy v městském archivu ve Znojmě (dnes SOkA).

První výsledky svého studia uveřejnil Polesný ve vlastivědném sborníku Od Horácka k Podyjí. Jeho první článek výstižně nadepsaný napovídá obsah - má titul O jménech ve Znojmě v polovici 14. století. Jde především o mužská jména, protože především muži vlastnili nemovitosti (domy, dvorce, krámy atd.), ze kterých byli povinni platit městu finanční dávky. Nejčastější křestní jména tehdy byla Jan, Mikuláš, Jakub a Martin, atd. K rozlišení nositelů křestního jména se přidávalo „příjmení“, např. podle povolání, tělesných vad a duševních vlastností, věku, národnosti, podle jmen zvířat, rostlin, atd. Některá „příjmení“ byla obzvláště složitá, ukazující na smysl pro humor, např. Pavelutíkalsvínemkhoře. Toto „příjmení“ bylo nejdelší. Jména dokazují, že Znojmo nebylo nikdy čistě německým městem.

Za rok nato (v roce 1927) uveřejnil Polesný článek nazvaný Znojemská řemesla ve XIV. Století. Autor v něm poukazuje na rozdíl v údajích o řemeslech v rejstříku Dědických knih města Znojma z roku 1363 a z roku 1398. Rejstřík z roku 1397 je o mnoho bohatší. Podle něj byli nejpočetnějšími řemeslníky ševci, po nich pak řezníci, atd. z rejstříku je patrna velká diferenciace řemeslné výroby ve Znojmě - představuje 86 oborů. Autor dělá z četnosti řemesel závěr, že přibližně polovina obyvatel Znojma patřila k „vrstvám výrobním“.

Z obou uvedených článků je patrno, že Polesný naplňoval poslání vlastivědného sborníku Od Horácka k Podyjí, a to, aby výuka dějepisu a vlastivědy byla co nejkonkrétnější a byla předváděna na příkladech z místa školy.

Z několikaletého studia Dědických knih města Znojma z roku 1363 a z roku 1397 poznal Polesný, že bez kritické edice nelze knihy dobře využít. Proto vydal Dědické knihy ve Výročních zprávách gymnázia ve Znojmě v roce 1928. Přední moravský historik z Masarykovy univerzity v Brně Václav Hrubý však tuto práci Polesného odsoudil, protože „v přesnosti nadobro selhává“. Odmítavý soud profesora Hrubého široce dokládá na šestistránkové recenzi v Časopise Matice moravské. Za hlavní chybu považuje citovaná kapacita špatné čtení vlastních německých jmen, což také Polesný ve svém autoreferátu přiznává a vysvětluje, že kdyby vzal v úvahu všechny ediční připomínky recenzenta, vznikla by velká kniha, „na niž nebylo peněz“.

Podle práva platného ve středověku neplatili daně městům Židé. Ti odváděli daně přímo zeměpánu, tj. králi. Polesný věnoval Židům pozornost v článku Znojemští Židé ve 14. století. Autor zde uvádí, kde Židé ve Znojmě sídlili (ghetto bylo v dnešní Veselé ulici); uvádí také, že židé bydleli i mimo tuto uzavřenou ulici a že zde měli různě velký majetek.

Kanonické právo zapovídalo křesťanům půjčovat peníze a brát z nich úrok. Proto tato činnost byla vyhrazena Židům, kteří půjčovali peníze na různě velký úrok. Polesný uvádí půjčku peněz z orku 1367, kdy znojemský Žid jménem Manko der Jud půjčil 300 hřiven na 139% úrok. Původně zde Polesný uváděl úrok ve výši 500%. Chybu, která vznikla špatným přečtením archiválie, mu vytýkal znojemský archivář Dr. Josef Auer. Polesný uvádí i jiný příklad, kdy Židé půjčili městu Znojmu peníze v roce 1406 na 20% úrok. Úroková míra byla proto tak veliká, že vymahatelnost pohledávek byla mnohdy velmi obtížná.

V roce 1928 uveřejnil Polesný větší stať v Časopise společnosti přátel starožitností, ve které byl seznam znojemských berních knih ze 14. až 16. století. Autor uvádí nejen uvedený seznam, ale i peripetie, kterými prošel znojemský městský archiv se svými vzácnými berními knihami.

Znojemských rejstříků berních knih poprvé použil ve své práci Sociální krize měst ve století čtrnáctém Bedřich Mandl, první profesor hospodářských a sociálních dějin na UK v Praze. Tím podtrhl důležitost tohoto historického dokumentu, kterým se obíral Polesný.

Polesný použil některé rejstříky v článku Městská daň ve Znojmě ve 14. a 15. století. Městskou daň platili všichni, kdo měli ve městě nějaký majetek anebo byli výdělečně činní (kromě Židů). Autor uvádí i výjimky z neplacení, uvádí, kdo daně vybíral a jakým způsobem, kdo daně zapisoval atd. Daň se určovala odhadem a pod přísahou poplatníka. Ten přísahal na svou spásu a „můžeme věřiti, že v době založené tolik nábožensky, bylo tu s dostatek záruky v jeho poctivost“ uzavírá své pojednání Polesný.

O dochovaný rejstřík z roku 1421 se opírá další článek Polesného, zveřejněný pod názvem Hospodářství města Znojma v letech 1421-1422. Autor zde uvádí městské dluhy ze starší doby i z tehdejší současnosti, pak jedná o příjmech a vydáních. Rozhodující položkou v příjmech byly losungy (finanční dávky) a dávky z vaření piv. Ve vydáních v uvedených letech převládají položky na obranu proti husitům (výdaje na opravu hradeb, na zbraně a na přechodný pobyt krále Zikmunda Lucemburského ve Znojmě).

Z rejstříku z roku 1421 také víme o upálení pravděpodobných vůdců znojemských husitů. Polesný o tom píše v článku Znojemští husité. Uvádí zde delší zápis o upálení měšťana Věrdunka a jeho syna Jana. Tyto české rodiny ze Znojma patřily mezi zámožné - soudíme tak podle postupného a laciného rozprodeje jejich majetku - město tak získalo 73 hřiven moravských a 8 grošů. Rejstřík z roku 1421 uvádí i výdaje na upálení husitů ze vsi Martinkov. Polesný má na konci svého článku tento výstižný závěr: „A tak nebýti těchto suchých počtů, jež při náležitém osvětlení dají nám originální výpověď, nevěděli bychom ani, jak husitským bylo Znojmo a jak snadno mohl se z něho státi druhý Králové Hradec.“

Za závěr studií a článků z hospodářských dějin města Znojma můžeme považovat statistickou studii nazvanou Polesným Znojmo v roce 1442. V této studii vyšel autor z pojednání Bedřicha Mendla nazvaného Breslau zu Beginn des 15. Jahrh. Polesný po zhodnocení berních rejstříků z roku 1442 se pokusil vymezit velikost města, počet obyvatel, povolání, sociální rozvrstvení, zdaněný majetek a národnostní příslušnost měšťanů. Polesný dochází ke správnému závěru, že právě v uvedené době 67% všech poplatníků bylo činných v zemědělství a že tento přesun nastal v době husitských válek. Pokud se týče národnosti závěr Polesného je dost labilní, neboť jde o malý vzorek obyvatel co do počtu i doby zjišťování, a co je ještě závažnější, že měšťané byli zapisováni jednou českým a podruhé německým jménem. A takovýchto nejistých, někdy i špatných přepisů učinil Polesný po přečtení rejstříku z roku 1442 ve své statistické studii více, jak uvádí recenzent Jaroslav Dřímal, brněnský historik.

Hospodářské dějiny nebyly jedinou oblastí, ve které Polesný publikoval. Byly to zejména historie a problémy školství, kterými se obíral z profesních důvodů, stejně jako další představitelé školství ve Znojmě, např. Karel Farský, Jindřich Vyhnánek, Arnošt Vácha, František Voltr, aj. Psali do místního i celostátního tisku. V roce 1923 dokonce informovali poslance a senátory ČSR v jejich časopise Parlament v sérii článků o školství a situaci ve Znojmě vůbec. Polesný zde psal o důležitosti středního školství ve Znojmě.

Znojemskému školství za uplynulých padesát let věnoval Polesný dokonce rozsáhlou stať v publikaci Padesát let české školy ve Znojmě 1881-1931. Jde zhruba o stejnou dobu, kterou popisuje Polesný ve studii o Besedě znojemské, která pomáhala nejen nelehkému zrodu českého školství, ale i ostatním českým institucím, jako byla záložna, řemeslnický spolek, Sokol, divadlo, atd. Polesný zde „na konkrétních případech ze Znojma podal růst společenského života a národní vědomí ve městě, dlouho ovládaném německou radnicí“. Polesný správně vidí vyvrcholení činnosti Besedy znojemské v přípravách na převrat ve Znojmě v roce 1918.

Situaci před převratem v roce 1918 zpracoval Polesný v článku nazvaném Znojmo před převratem. Psát o „žhavé“ současnosti se, jako vždy, chtělo málokomu. Polesný v poznámce k tomuto článku píše, že vyzýval od roku 1923 účastníky převratu ve Znojmě, aby buď sami napsali své vzpomínky anebo aby je dali jako materiál k dispozici některé české znojemské organizaci, jako např. Národní jednotě pro jihozápadní Moravu, Sokolu nebo jiné organizaci. Jedině okresní školní inspektor Stanislav Marák takovou práci rozepsal. Apel Polesného je pochopitelný, poněvadž si byl vědom, že v té době ve Znojmě nebyl a že jde o závažný mezník v dějinách tohoto města.

První větší kompilační prací Polesného napsanou v Písku je publikace Antonín Dvořák a Písek. Autor v ní zachycuje hudební osobnosti, jež se setkávaly s Antonínem Dvořákem právě v Písku od roku 1886. Že k setkáním docházelo právě v Písku, nebylo žádnou náhodou. Antonín Dvořák se rád jezdil za svým přítelem, soudním radou Antonínem Rusem, ze svého letního sídla na Vysoké u Příbrami. V Písku pobýval tehdy Leoš Janáček, houslista František Ondříček, ředitel píseckého kůru František Gregora, sbormistr Otavanu Alois Kodl - prostě scházely se zde hudební osobnosti celonárodního významu s místními hudebními osobnostmi; mezi ně docházel i pootavský slavík Heyduk a další. Kulturní život města Písku se stává bohatší.

Ještě za krátkého pobytu v Pelhřimově za druhé světové války dopsal Polesný svou publikaci o kostele sv. Víta. O této církevní stavbě se autor zmiňuje už ve své knize Pelhřimov vydané v roce 1911. Polesný už zde poukázal na to, že původní město Pelhřimov nutno hledat v osadě při kostele sv. Víta. Jeho domněnku potvrdila i taková kapacita, jako byl univ. Prof. Dr. Josef Dobiáš. V 19. a 20. století kostel sv. Víta chátral; dožil se renovace a znovuotevření až v roce 1940 díky Polesnému.

Jen málo publikací vydal Polesný v Písku od roku 1948. V tomto roce vyšla jeho kniha Padesát let sokolské župy Jeronýmovy. Jde o publikaci podobnou znojemské na toto téma.

Po roce 1948 jsou známy jen dva závažné články Polesného, které byly publikovány v Časopise Společnosti přátel starožitností. V roce 1956 šlo o článek Starý archív kůru sv. Bartoloměje v Pelhřimově a Míčova symfonie D-dur. V následujícím roce - 1957 - pak uveřejnil Polesný v uvedeném časopise článek s názvem Sčítání obyvatelstva v Písku roku 1779 a 1786.

Mnohem závažnější práce Polesného zůstaly v rukopise. Jde o Pelhřimovský manuál z let 1680-1685, kde jde o podrobný popis místních poměrů hospodářských a sociálních; rukopis má 180 stránek. Druhý rukopis nazvaný Revizitace v Pelhřimově roku 1683 popisuje městské památky a poplatnosti; a konečně třetí rukopis má název Písecké hudební tradice od roku 1851 do roku 1945. Prvními dvěma rukopisy se Polesný opět vrací k hospodářským dějinám, ve třetím navazuje na svou lásku k hudbě a městu Písku.

LITERATURA:
  • ČECHOVÁ, Jiřina. PhDr. Karel Polesný - jeden z těch, o kterých se mlčelo. Znojemsko.  Roč. 30, č. 44 (31.10.1990), s. 1.
  • BRUNCLÍK, Vladimír. Život a dílo PhDr. Karla Polesného. Ročenka Okresního archivu ve Znojmě 1990. (1992), s. 110-112.
  • KEREMIDSKÝ, Marian. PhDr. Karel Polesný-1. ředitel gymnázia ve Znojmě.  Znojemské listy. Roč. 4, č. 9 (07.03.1995), s. 5.
  • PERNICA, Bohuslav. Pětaosmdesátiny dr. K. Polesného. Znojemsko. Roč. 7, č. 2 (12.01.1966), s. 3.
  • ŠÍPEK, Zdeněk. PhDr. Karel Polesný (1880-1971) : život a dílo při jeho pobytu v Pelhřimově, Znojmě a Písku. Jižní Morava. (2001), s. 187-203.
  • ŠÍPEK, Zdeněk. První ředitel českého gymnázia ve Znojmě zemřel před 30 lety. Znojemsko. Roč. 11, č. 27 (03.07.2001), s. 3.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.