Referáty

Zobrazení: 7306

Raduit de Souches, Jean Louis (1608-1682)

 

Jean Louis Raduit de Souches
Jean Louis Raduit de Souches

 

 

  • maršál, vojevůdce, majitel Jevišovického panství

Jean Louis Raduit de Souches (de súš)  se narodil v hugenotské rodině 16. srpna 1608 ve francouzském městě La Rochelle (La Rošel).

Vojenskou kariéru Jana Ludvíka pravděpodobně určilo pronásledování hugenotů v jeho rodném městě r. 1628. Dal se do služeb švédské armády, kde poměrně rychle postupoval, roku 1638 velel pluku dragounů. O čtyři roky později však pro neshody s velitelem přešel k Rakušanům pod vedením císaře Ferdinanda III., kde se osvědčil při obléhání Olomouce obsazené Švédy (1644). Ti již měli pod kontrolou velkou část Čech a Moravy. Cílem švédského generála Lennarta Torstenssona bylo dobytí Vídně. Pod touto hrozbou bylo obléhání Olomouce odvoláno. Torstenssonovi jeho vídeňské záměry nevyšly, rozhodl se proto dobýt na zpáteční cestě Brno, které mu překáželo při dalších taženích v zemi. 5. března 1645 porazil císařská vojska u Jankova blízko Tábora a nic mu nebránilo v postupu. Brno tehdy nemělo stálého velitele. Krajský hejtman Zikmund Ferdinand Sak z Bohuňovic byl velením pouze pověřen. Císař jmenoval 14. března 1645 velitelem města plukovníka Louise Raduite de Souches. Ten vjel o den později do Brna v čele francouzské jednotky, čítající 300 mužů. Mladý velitel se zpočátku soustředil na přípravu města k opevnění a obraně. Během 6 týdnů dal opravit hradby, příkopy kolem hradeb nechal prohloubit a dal prokopat cestu spojující dnešní Šilingrovo náměstí  se Špilberkem. Ta mimo jiné umožnila v letních vedrech zásobování Špilberku vodou. V předměstí dal de Souches pobořit všechny vyšší budovy do vzdálenosti 600 kroků, srovnat všechny vyvýšeniny a zasypat všechny jámy. Odstranil tak možné úkryty nepřítele. Ve městě z jeho příkazu sneseny šindelové střechy, které při požáru ohrožovaly okolí.

Obléhání začalo 3.května a Brňané mu statečně odolávali 112 dní. Torstenssonova armáda měla 28 tisíc mužů, Brno hájilo 1476 obránců, z toho jen 426 profesionálů. Švédům se navíc dostalo posily od sedmihradského vévody Jiřího Rákocziho (10 tisíc vojáků). Brňanům poslal maršál Colloredo na pomoc 400 jezdců a vojenský materiál. Jako rozhodující den bitvy určil Torstensson 15. září, katolický svátek Nanebevzetí Panny Marie. V obráncích to utužilo víru, že je Matka Boží ochrání. Podařilo se jim odrazit švédský nápor, na několika místech dokonce úspěšně zaútočili. Švédové od obléhání upustili a 23. 8. 1645 Brno opustili.

Ještě za obléhání bylo de Souchesovi svěřeno velení druhého pluku. Po obléhání byl povýšen na generál-strážmistra, téhož roku byl císařem povýšen do stavu svobodných pánů a dostal odměnu 10 000 zlatých. Když se mu podařilo vypudit Švédy z Rakouska úplně (r. 1647), byl ustanoven velitelem Moravy a Brna a směl odkoupit panství Jevišovice na Znojemsku (r. 1649). Ve stejném kraji pak koupil tvrz v Boskovštejně (1670) a roku 1679 zámek v Plavči. Nakonec se stal říšským hrabětem. Jevišovické panství koupil v roce 1648 od královské komory za 92 112 rýnských zlatých.

V různým velitelských funkcích se zúčastnil dalších válečných událostí, zejména na uherské frontě proti Turkům. Zasloužil se také o fortifikaci Moravy, Slezska a Horních Uher. Snažil se uvést do pořádku hospodaření na zadluženém jevišovickém panství. Na zámku zřídil knihovnu o více než 3 tisících svazcích s díly z oborů filosofie, historie, náboženství i krásné literatury v několika jazycích. Sbíral zbraně, z nichž si část přivezl jako válečnou kořist.

Raduit se věnoval nejen svým vojenským povinnostem, ale také se cílevědomě věnoval vytvoření dostatečné základny pro svůj rod. To ovšem cílevědomému budovateli nového rodu nestačilo. Roku 1649 podal sérii žádostí do císařské kanceláře. Ve všech žádostech mu bylo postupně milostivě vyhověno. Roku 1650 mu též bylo vyhověno a získal inkolát v českých zemích a Uhrách.  Podmínkou pro jeho udělení bylo přestoupení na katolickou víru.

Základem šlechtického majetku je pozemková držba a tak začal s tvorbou malého rodinného dominia. Již roku 1649 získal se slevou za věrné služby statek Jevišovice. Panství Jevišovice se mělo stát základem rodinného majetku. O zemské příslušnosti, a o tom s kterou zemí Raduit spojoval osud své rodiny, svědčí i vylepšený erb s moravskými zemskými barvami.Téhož roku získal i dům v Brně za 60 000 zlatých. V dalších letech své panství rozšířil ještě o panství Hostim, Boskovštejn a Plaveč. Právě Plaveč mu způsobovala vážné problémy, neboť byla zadlužena už od původních majitelů Allmanů z Almštejna.

Raduit nespoléhal pouze na příjmy ze statků tak jak bylo zvykem v jeho rodné Francii, ale začal i aktivně podnikat. Jako plukovník ve švédské a císařské armádě už vlastně byl zvláštním druhem podnikatele. V 70. letech nechal na Jevišovce postavit vysokou pec a tři hamry. Vyráběl kujné železo a pumy pro armádu. Jeho podnikatelský um se hodlal uplatnit i v Hlubokých Mašůvkách. Místo bylo známo již dlouhou dobu svými léčivými prameny. Raduit se zde rozhodl vytvořit lázně a dal zbudovat veliký hostinec a postavit nový kostel. Aby přilákal na toto místo více návštěvníků, daroval kostelu vzácnou sošku Panny Marie de Foi. Podle ústní tradice si ji měl maršál přivést z Belgie v počátcích své kariéry, kdy mu ji daly řádové sestry za nezničení jejich kláštera. Jak ovšem poukazuje Karel Eichler, je pravděpodobnější, že se k nám dostala až po poslední vojenské akci Raduita v roce 1673.

Další stupeň v jeho uvědomělé politice se naplnil 5. března roku 1663, kdy byl povýšen do hraběcího stavu. Jako představitel významných funkcí potřeboval také odpovídající sídlo, a proto nechal zámek v Jevišovicích barokně upravit italským stavitelem Roniem. Ještě dříve nechal obnovit zámeckou kapli, původně zasvěcenou sv. Kateřině a zničenou za Třicetileté války. Nová kaple byla zasvěcena sv. Ludvíku. Roku 1672 získal povolení v ní konat každodenních mší mimo velké svátky.
O Jevišovice pečoval i jinak. Již roku 1660 zřídil v pusté chalupě školu, kde se učilo česky. V roce 1668 dal zbudovat kostel sv. Mikuláše. Roku 1677 se po čtrnáctiletém vdovectví znovu oženil a vzal si o čtyřicet let mladší nevěstu. Byla jí Anna Salome, hraběnka z Aspermontu-Reckheim.

Hrabě Jean Louis Raduit de Souches zemřel na svém zámku v Jevišovicích 12. 8. 1682, ve věku nedožitých 74 let. Záznam o této události v Jevišovické matrice chybí. Slavný maršál zemřel slepý a duševně chorý v kruhu své rodiny. Příčina úmrtí není známa. Dle svého testamentu bylo jeho tělo slavnostně převezeno a uloženo po boku první manželky Anny Alžběty, roz. svobodné paní z Hofkirchenu v brněnském farním kostele sv. Jakuba. Z jeho pozůstalosti měl být vybudován pomník připomínající jeho osobnost a skutky. První generace jeho potomků ovšem tomuto přání nevyhověla. Důvodem mohl být jak spor o dědictví, tak celkové zadlužení majetku.

Náhrobek byl zbudován až generací jeho vnoučat, a to na intervenci samotného císaře. Nechali ho roku 1722 zbudovat jeho vnuk Karel Josef de Souches, vnučka Maria Luisa hraběnka von Horn a vnučka Claudia hraběnka von Harras. Náhrobek je ozdoben bronzovou klečící postavou maršálovou. Sochu ve dřevě provedl brněnský umělec Jan Christian Pröbstl. Do bronzu byla odlita Janem Zikmundem Kerckerem. Na náhrobku jsou též vytesány nejdůležitější vojenská tažení Jeana Luise de Souches. Náhrobek byl původně umístěn v kapli rodiny de Souches při jižní stěně kostela. Po zrušení hřbitova byl přenesen do kostela a umístěn za hlavním oltářem. Tělo Raduita de Souches je pohřbeno v měděné rakvi v kryptě pod kostelem.

Další upomínku na slavného maršála nejdeme na zámku v Jevišovicích. Jedná se o erb pod arkádou na nádvoří. Kamennou desku tvoří dva erby. Pravý patří Raduitu de Souches a levý jeho první manželce Anně Alžbětě, rozené svobodné paní z Hofkirchenu . Srdce na desce odkazují na původní erb rodiny de Baar. Hluboké Mašůvky jsou druhým místem, kde se zachoval erb Raduita a jeho manželky.
Jde o znaky zakladatelů kostela a pochází z roku 1680. Tentokráte se jedná o druhou manželku vojevůdce Annu Salome, rozenou hraběnku z Aspermontu-Reckheim.

Jean Luis Raduit de Souches měl celkem pět dětí. S první manželkou Annou Alžbětou, rozenou svobodnou paní z Hofkirchenu měl dva syny a dvě dcery. Nejstarší syn Jan Ludvík de Souches byl prohlášen za slabomyslného a poručnictví nad ním vykonával mladší bratr Karel Ludvík de Souches. Jan Ludvík měl čtyři dcery a zemřel roku 1717. Raduit měl z prvního manželství dvě dcery, které se provdaly do rodiny Thurnů resp. Puchheimů. Jeho syn z druhého manželství s Annou Salome, rozenou hraběnku z d'Aspermont zemřel krátce po porodu.

Karel Ludvík de Souches kráčel ve stopách otce a stal se polním maršálkem. Dlouho vedl soudní spor o 70 000 zl. z pozůstalosti Raduita se svojí nevlastní matkou. Vojenské řemeslo se mu stalo osudné a zemřel v bojích proti Turkům 19. 8. 1691 u Slankamene. Ještě za jeho života se mu podařilo ze všech rodinných statků vytvořit fideikomis (30. 5. 1686). Ani to nezabránilo značnému tlaku věřitelů po jeho smrti. Po smrti manželky Karla Ludvíka - Marie Anny, rozené hraběnky Puchheimové - byl poručníkem nad sirotky ustaven dle dohody z 1. ledna 1695 mezi Annou Salomenou a Antonínem Františkem Collaltem  právě hrabě Collalt. Jediný mužský potomek Karla Ludvíka Karel Josef neměl štěstí a dospělého věku se z jeho pěti dětí  dožili jenom dvě dcery. Tím rod de Souches vymřel po meči. Dědička rodinného sídla Jevišovic Marie Vilemína se provdala za Jana Nepomuka, hraběte Ugarte.

Na náhrobku je nápis ve staroněmeckém jazyce, který začíná těmito slovy: „Postůj tiše, poutníče, chceš-li zvědět, který vojevůdce jest zde pochován. Jest to velký hrdina, známý daleko široko, jehož se nepřítel obával jako úderu hromu. Císař Ferdinand III. a Leopold I. poznali dosti za 38 roků jeho hrdinnou odvahu všude tam, kam ho poslali. Tento velký hrdina zmařil Švédům, kteří obléhali Brno a chtěli se zmocnit i Špilberku, jejich úmysly, když jako velitel posádky tasil svůj ostrý meč, a nejen, že osvobodil obě místa od nepřátel, nýbrž je i tak zastrašil, že z Moravy i Rakous a Čech museli před ním prchati, sklízejíce ostudu a výsměch …“

LITERATURA:

 

Referátek pro Vás vypracovala Eva Šrámková.