Althann, Michal Jan III. (1679-1722)

Michal Jan III. z Althannu
  • podkoní, tajný rada
Michal Jan III. z Althannu, svobodný pán z Goldburgu a Murstettenu se narodil 8. října 1679 jako mladší syn stavebníka vranovského sálu předků Michala Jana II. z Althannu a Marie Terezie rozené z Liechtensteinu.

Od raného mládí byl ve službách prince Karla, kterého doprovázel – jako španělského krále Karla III. – i po celou válku o španělské dědictví.

V roce 1709 se v Barceloně oženil s Karlovou favoritkou Marií Annou Pignatelli.

Po smrti císaře Josefa I. (v roce 1711) a potom, co se Karel stal římskoněmeckým císařem a českým a uherským králem, přesídlil Michal se svou ženou do Vídně, kde dále upevňoval důvěrné kontakty s panovníkem. Jejich přátelství, zejména z Karlovy strany, bylo současníky označováno za skutečně mimořádné. Projevovalo se mimo jiné častými návštěvami císaře v althannském vídeňském sídle nebo krátkými pobyty císařské rodiny na dolnorakouském panství Althannů v Murstettenu. Jeho vnějším projevem byla i nebývale dlouhá doba, kterou Michal trávil v Hofburgu v císařově blízkosti – hrával s ním kulečník, pravidelně se spolu s ním zúčastňoval – jako vyhlášený střelec – oblíbených honů, radil mu v soukromí při řešení politických i rodinných problémů.

Císař hudebně nadaného Althanna, který s ním i muzicíroval, neustále vyznamenával – stal se rytířem Řádu Zlatého rouna, španělským grandem 1. třídy, od roku 1714 dědičným číšníkem Říše římské národa německého, nejvyšším dědičným županem czaladierského komitátu (v jižních Uhrách) atd. Mimořádné byly i panovníkovy věcné dary – mimo jiné mu věnoval jihouherské velkopanství Mezimuří s městem Čakovec (na soutoku Mury a Drávy, dnes ve Slovinsku a Chorvatsku).

V politice se Michal profiloval jako jeden z čelních představitelů tzv. španělské strany na vídeňském dvoře prosazující zájmy španělských emigrantů, kteří přišli do Rakouska spolu s Karlem. Svůj velký vliv, zejména v personálních otázkách, však uplatňoval v pozadí a spíše neviděn. Významné a císařem nabízené úřady odmítal.

Erb Michala Jana III. a M. Pignatelli

Proslul velkým smyslem pro orientaci v složitém předivu dvorských vztahů, v prostředí intrik se pohyboval s jistotou a často zřejmě i bez zábran, a měl proto řad nepřátel. Vedle ojedinělých příznivých referencí se o něm v převažující míře vyskytují hodnocení velmi negativní, zejména v relacích zahraničních vyslanců.

Když Michal Jan dne 16. března 1722 zemřel, prohlásil se císař za poručníka jeho nezletilých dětí a nařídil, aby ve Vídni po tři dny každé tři hodiny zvonily zvony všech kostelů a rozdávaly se peníze vídeňské posádce. Smutečních slavností se zúčastnil celý dvůr, vysoký klérus, cizí vyslanci, zádušní mši celebroval vídeňský arcibiskup. Nebožtíkovo tělo bylo pak převezeno do hrobky hlavní althannské Michalo-Janovské linie rodu, tedy v podzemí vranovské zámecké kaple. Ocitlo se tedy na Vranově, o který Michal Jan III. za svého života bezúspěšně usiloval v dvacet let trvajícím soudním procesu se starším bratrem Michalem Heřmanem a který – jako právoplatní majitelé – obsadili až jeho synové.

Úplný erb Michala Jana III. – v červeném štítě příčné stříbrné břevno, na něm spojené černé písmena A přecházející do stylizované číslice 3. Turnajský helm s pokryvadly ve formě červeného hermelínového pláště završeného knížecí korunkou, z níž jako klenot vyrůstá zelená jedle. Tento erb se v nebarevném provedení dochoval na několika místech na zámku, mimo jiné na průčelí zámecké kaple. V obci je pak, spolu s pignatelliovským znakem, proveden na podnoži soklu sochy Jana Nepomuckého, kde je dekorován Řádem Zlatého rouna a kde se v něm navíc nad břevnem objevuje (zlatá) číše.

Tato obecná figura vyjadřuje, že Michal III. z Althannu a jeho mužští potomci, resp. Vždy nejstarší syn v přímé linii, byli nositeli již zmiňovaného a velice prestižního titulu dědičného číšníka Říše římské národa německého. Přestali ho užívat, a tedy vkládat číši do svého erbu, po roce 1806, kdy Říše formálně zanikla.

Erb Althannů

Stručně k Althannům (původně Altheimům). Vranovské dominium vlastnili v letech 1618 až asi 1630 a dále mezi lety 1680 až 1793. Do historie Vranova nad Dyjí se zapsali významným způsobem – zejména vybudováním velkolepé barokní rezidence nad řekou Dyjí s proslulým sálem předků a kaplí Nejsvětější Trojice.

Nejprve patřili mezi nevýznamnou nižší šlechtu ve Švábsku, která ale žádnou důležitější politickou, ekonomickou či jinou roli nesehrála. Poprvé jsou připomínáni ve 12. století, ve 14. století se usazují v Horní Falci a v Dolním Bavorsku (Landshut), kde jsou naposledy připomínáni v roce 1555.

Za Wolfganga z Altheimu, který přichází někdy okolo roku 1530 do Rakous, nastává postupný vzestup rodu. Jeho syn Kryštof získává první statky na jižní Moravě (zástavní držba znojemského hradu, Oslavany). Kryštofův syn Volf Dětřich kupuje desková dominia Jaroslavice (1609) a Vranov (1618) a patří již k významným zemským feudálům – stejně jako jeho starší bratr polní maršálek a diplomat Michal Adolf I., který se se svými kariérními úspěchy zařazuje mezi nejpřednější šlechtu Říše.

Právě na Vranově za Michala Jana II. a Marie Anny Pignatelli (konec 17. a první polovina 18. století) dosahují Althannové své nejvyšší majetkové, mocenské a společenské úrovně, a to mimo jiné svým ekonomickým potenciálem i promyšlenou sňatkovou politikou. Stávají se ministry, důležitými církevními hierarchy, významnými diplomaty a generály, stojí v přízni císařského dvora.

V druhé polovině 18. století dramatická a sytými barvami přeplněná rodová freska bledne, navíc všechny poboční rodové linie Eustachovská, Wolfgang – Wilhelmovská, Michalo – Václavovská, Quintinovská i vranovským Althannům nejbližší sublinie hrušovanská vymírají po meči. Poslední Althannové reprezentují již rod mocensky, společensky i hospodářsky ochablý.

Žijí dodnes (mimo jiné na svém statku Murstetten v Dolních Rakousích, který kontinuitně drží více jak 400 let), a to v linii pocházející od c. k. komořího a c. k. majora, nejvyššího kraječe, soudce nad zápasy a nejvyššího štítonoše v obojích Rakousích Michala Maxmiliána (1769 až 1834), který byl bratrem posledního althannského držitele Vranova Michala Josefa.

LITERATURA:
  • BRYCHTOVÁ, Květa. Erby rodu Althannů na architektonických, sochařských a vybraných movitých památkách na Znojemsku : bakalářská práce. Znojmo, 2008. 38 s. Vedoucí práce: Doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc.
  • Významné historické osobnosti naší obce. Vranovský zpravodaj. Č. 3 (2006), s. 15-17.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.