Autorské čtení žáků ZŠ 2006

Strom
Josef Csaplár

Před naším domem stojí strom,
je velký … jako hrom.
Můj táta ho jako malý sázel
a já na něj z okna papírové vlaštovky házel.
Když je silný vítr,
kýve se ze strany na stranu
a já se začínám bát,
že od toho stromu jednu dostanu.
Při dešti pláče, jsou na něm kapky,
nejhezčí ale je, až přijdou vánoční svátky.
To náš strom obleče sněhovou čepici,
aby mu nebylo zima ve studené vánici.
Ráno, když vstávám,
dívám se na něj oknem ven
a on mi s úsměvem přeje hezký den.
Večer, když usínám,
říká mi dobrou noc
a já cítím,
že má v sobě velikou moc.

Vánoce u nás
Stanislav Šefar

Jsou Vánoce,
venku mrzne a sněží.
Bezdomovec
se do útulku schovat běží.

Maminka v kuchyni
večeři připaluje,
kapr se ve vaně vesele vyvaluje.
A co já?
Jen co se z postele vysoukám
celý ten slavný den jen tu bednu koukám.

Vtom z pokoje vykřikuje děda,
který je u nás už od oběda.
Mám Hlad!! Mám hlad!!
Tatínek se kapra
paličkou trefit snaží,
máma proto radši filé smaží.

A je tu prý pohodový večer…
Se mnou v krku cloumá kost.
Co myslíte? Nebylo už toho dost?
 

Podzim
Kateřina Špalková

Zlaté slunce rudě září,
jako když horký plamen na zem spadne.
Na léto jde stáří,
podzimní počasí je už chladné.

Dívám se sama do zbarvené koruny stromu
a poslouchám hlasité tóny zvonu.
Zdali už přilétla černá vrána,
je cítit, jak je chladno zrána.

Z šedé oblohy prosvítá zlaté slunce
jako třpytivé obrázky na vánoční baňce.
Stromy holé už žádné listy nemají,
než skončí zima, na to si ještě počkají.

Jako na podzim ze stromu listí
tak padají i stránky z kalendáře,
divoký vítr své stromy čistí
a slábne sluneční záře

Mrtví
Veronika Marešová

Dlouho jsem se s tou ztrátou nemohla smířit. Celé dny jsem nevycházela z pokoje a jen hleděla z okna kamsi do prázdna. Věděla jsem, že se to jednoho dne stane, ale pořád jsem si to nechtěla přiznat. Tu myšlenku jsem stále zavrtávala hlouběji do mysli a nechtěla jsem jí uvěřit. Doktoři říkali, že mu už mnoho času nezbývá. Já jsem však přece jen doufala, že se uzdraví , ale marně. Po dlouhém boji s těžkou nemocí nakonec můj dědeček podlehl…
Nastal den pohřbu. Věděla jsem, že děda by nebyl rád, kdyby věděl kolik lidí se s ním přijde rozloučit. Nikdo však nevyslyšel mé přání uspořádat pohřeb jen v rodinném kruhu.
V obřadní místnosti, zahalené do černé barvy, byla namačkána snad polovina města. Všichni hlasitě vzlykali, i když dědečka ani pořádně neznali. Bohužel přijeli také naši vzdálení příbuzní z Anglie i s jejich rozmazleným synáčkem, stejně starým, jako jsem já. Neměla jsem ho ráda už od čtyř let, kdy mé nejoblíbenější panence ostříhal všechny vlasy. Po obřadu jsem byla – i přes moji neochotu – nucena projít se s tím neustále operovávaným a zhýčkaným sobcem. Ani trochu jsem nebyla zvědavá na jeho nanicovaté vychloubání, ale ukázalo se, že se za těch několik let velmi změnil. Will – tak se totiž můj vzdálený bratránek jmenoval – byl dokonce velmi chytrý a navíc tolerantní, protože moje angličtina měla velké nedostatky. Vyptával se mě na historii naší země, protože dějiny jsou jeho koníčkem, jak později prozradil. Povídali jsme si o hudbě, o umění a i o poezii. Will mě přímo okouzlil pravdivou básničkou o přátelství a na oplátku chtěl slyšet nějakou i ode mne. V té chvíli jsem si vedle něj připadala jako naprostý nevzdělanec, ale nakonec mi na mysli vytanula báseň o mrtvých…
Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách , které kvetly vloni,
slabounce jejich ruce voní.

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného

… dorecitovala jsem báseň a pověděla jsem Willovi více o básníkovi Janu Skácelovi. Potom jsme se už jen dlouho mlčky procházeli a v duchu jsme každý o něčem přemýšlel.Náhle zafoukal chladný vítr a já jsem se otočila. Spatřila jsem bledého muže, oblečeného v šedých potrhaných šatech. Vypadal jako stín, než jako člověk, ale já jsem jej i přes to poznávala. Muž mi věnoval vlídný úsměv a potom náhle zmizel. Will na mě tázavě pohlédl, ale nakonec se na nic nezeptal, za což jsem mu byla vděčná.
Nevím, jestli to zapříčinila ta moje báseň, ale z Willa a mne se stali nejlepší přátelé.

 

Ve Znojmě 20. 12. 2005
Milý Harry Pottre,
stal ses mým přítelem, se kterým jsem se setkával každý večer. Nyní díky filmovému zpracování máš i lidskou podobu. Když vidím Tvůj obličej orámovaný rozčepýřenými vlasy, připadáš mi stejný jako já. Přesto bojuješ s pomocí přátel Rona a Hermiony s největším zlem na světě. Svým důvtipem dokážeš rozluštit hádanky, i když spousta tajemství je před Tebou skryta. Přišel jsi o rodiče. Jen nedávno ses dozvěděl pravdu o jejich smrti a svém původu.
To, že jsi přežil útok Pána zla, je pro mnohé záhadou. Ty však víš, že jen láska Tvé matky a Tvého otce dokázala nemožné. Přestože jsi vyrůstal u příbuzných, kteří Tě neměli rádi, nechávali Tě spát pod schody a dávali Ti obnošené věci, vyrostl z Tebe prima kluk. Neuzavřel ses světu, ani se z tebe nestal rváč typu Tvého bratrance. Při rozdělování do kolejí Tě moudrý klobouk přidělil Nebelvíru. Věděl, že se v Tobě skrývá statečné srdce, klid a odvaha. Žil jsi v nepřátelském prostředí, ale našel jsi svět, kde Tě kamarádi mají rádi a ostatní obdivují. Objevil se před Tebou život, do něhož patříš a pro nějž jsi byl stvořen.Tvým údělem bylo studovat v Bradavicích a postavit se Lordu Voldemortovi. Dalo by se o Tobě psát dlouho, ale závěrem mi dovol malé vyznání.
Přátelství, odvahu a statečnost, jakou máš Ty, by měli mít všichni kolem nás. Současný nový papež pronesl pro mne překvapivou myšlenku, že Harry Potter ničí srdce mladých lidí. Dovoluji si mu oponovat, já si to rozhodně nemyslím. Ba naopak, po dlouhé době tato kniha přilákala ke čtení stovky dětí i jejich rodiče. I za to Ti patří dík.
Zdraví Tě a těší se na další díly
Lukáš Trojek

Má láska
Michal Valeš

Usedám na židli ke svému počítači.
Když jej zapínám,
Libý zvuk větráčku proniká do mých uší.
„Konečně jsem u tebe, má lásko…“
Mé prsty se jemně dotýkají kláves,
Zaplavuje mne nádherný pocit radosti.
Při prvním stisku klávesy jsem celý bez sebe,
Samou slastí nevnímám svět kolem sebe.
Po každém dalším stisknutí
Se ale nádherný pocit vytrácí.
Co teď? Nechci, aby to skončilo…
Uchopím do ruky myš.
Ano, to je ono!
Jen co ji posunu do horního pravého rohu,
Cítím, že je to, to co potřebuji.
Když kliknu na ikonu „Tento počítač“,
Zaplaví mne druhá vlna vzrušení,
Ještě intenzivnější, než předtím.
Spouštím svoji oblíbenou hru.
Hned jak vidím úvodní video,
Uvědomím si, že to nejkrásnější je teprve přede mnou.
Ve své nejmilejší závodní hře
Si nejprve vyberu to nejlepší auto.
Má krásné, ladné křivky.
Jakmile je zahlédnu , vždy se mi rozbuší srdce
A vím, že jízda s ním bude opravdu divoká…
Auto stojí na startu.
Tisknu šipku, již zvedám otáčky motoru, který úchvatně vrní.
Ve vyšších otáčkách dokáže hlasitě řvát.
To mne na něm přitahuje.
Je odstartováno,
Srdce mi buší tak rychle a hlasitě, že mne až ohlušuje.
Zatáčky projíždím hladce.
Jsem jako v extázi…
To, co se line mým tělem i duší, je nepopsatelné.
Cítím se, jako bych po týdnech bloudění v poušti
Našel fontánu čisté, průzračné vody slasti.
Už jsem z toho unavený.
Blíží se poslední zatáčka, chci si ji maximálně vychutnat.
Beru ji dlouhým, řízeným smykem.
Hlasitý zvuk kvílení pneumatik mne naprosto dostává.
Už je tu cíl.
S úžasným pocitem hru ukončuji.
Vypínám počítač a odcházím se slovy:“Tak zase zítra…“

Všechny tyto práce budou zveřejněny ve sborníku, který vyjde v květnu. A tak doufám, že mnohým autorům splníme sen. Jejich práce budou vydány tiskem.