Mořic, Adolf Karel (1702-1759)

Adolf Karel Mořic
  • biskup
Adolf Karel Mořic se narodil 1. prosince 1702 v Neustadtu nad Orlou v Sasku jako člen vedlejší větve saského rodu, která se roku 1653 oddělila ze saského kurfiřtského rodu albertinské větve a dostala údělem území s hlavním městem Zeitz.

V roce 1713 však náhle zemřel Bedřich August, Mořicův otec, a toto údělné vévodství bylo opět připojeno k saskému kurfiřtství albertinské větve. V témže roce zasáhl osudově do života mladého prince Mořice jeho strýc, bratr jeho otce, ostřihomský arcibiskup kardinál Kristián August. Ten odňal chlapce jeho luteránské matce Bedřišce Filipíně, rozené vévodkyni Hollstein-Weisenburg, a dal ho vychovat do jednoho uherského katolického kláštera, pravděpodobně v Rábu.

Po třech letech výchovy, 22. března 1716, složil Mořic do rukou svého strýce vyznání víry a stal se tak konvertitou. Bylo rozhodnuto, že stejně jako jeho strýc se i Mořic stane duchovním.

V roce 1718 obdržel Mořic tonsuru a také čtyři nižší svěcení od svého strýce. Hned příštího roku dosáhl kanonikátu v Kolíně nad Rýnem a v roce 1723 byl vysvěcen na podjáhena. Ještě před smrtí svého strýce byl vysvěcen v Drážďanech apoštolským nunciem Vincenzem Santinem na kněze. Roku 1725 se stal děkanem kapituly v Kolíně nad Rýnem, ale zdržoval se většinou na královském dvoře v Drážďanech. V té době začal usilovat o získání výhodné prebendy v Čechách, protože nutně potřeboval zvýšit své příjmy.

Již 26. července 1730 ho papež Klement XII. jmenoval titulárním arcibiskupem pharsalským. Konsekrován byl v Praze. Ve stejném roce vstoupil Mořic do řádu Maltézských rytířů (O. Melit.) s titulem říšského knížete.

Když 26. září 1731 zemřel královéhradecký biskup Václav František Košínský z Košínu, jmenoval císař Karel VI. novým královéhradeckým biskupem již 8. října právě Mořice; papežem byl potvrzen 3. března 1732. Mořic nastoupil 3. června 1733, ale ihned požádal o přeložení do Litoměřic.

Nový litoměřický biskup Mořic vévoda ze Sachsen-Zeitz, O. Melit. postupně vybudoval vlastní dvůr, v rezidenci zřídil galerii s 232 obrazy, z nichž 155 bylo jeho osobním majetkem, ostatních 77 obrazů pak patřilo biskupství.

Mořic vedl nákladný život, liboval si v okázalosti a přepychu, což nakonec vedlo k jeho velkému zadlužení. Takto nákladný život však neodpovídal biskupovým příjmům, a proto již roku 1746 na něj byl uvalen konkurs a biskup se musel vzdát většiny svých prebend.

Další chybou bylo, že se Mořic domníval, že v osobě Viléma Horsta, podjáhena z Kolína nad Rýnem, našel vhodného muže, který mu pomůže z nesnází. Jmenoval ho svým nejvyšším hospodářským správcem, ale brzy se ukázalo, že Horst byl pro tuto funkci krajně nevhodným kandidátem. Jeho prostřednictvím se Mořic zapletl do velezrádné aféry, kterou musel urovnávat jeho mocný příbuzný, drážďanský kurfiřt. Horst byl roku 1752 vypovězen ze země a exkomunikován z církve.

Mořici nakonec pomohlo z finanční tísně jmenování kanovníkem v Eichstädtu, které obdržel od císařovny Marie Terezie. Spolu s tímto titulem získal i výnosnou prebendu, která pokryla část jeho dluhů.

V Litoměřicích se příliš mnoho nezdržoval, protože velice často cestoval po střední Evropě. V diecézi ho zastupovali postupně čtyři generální vikáři.

Erb Adolfa Karla Mořice

Biskup byl typický autokrat; zasahoval do usnesení církevního soudu a s litoměřickou kapitulou vedl řadu sporů. Zasloužil se však o založení prvního semináře v Litoměřicích (1733).

Biskup si získal zásluhy i v organizování a podpoře lidových misií, které většinou vykonávali jezuité. Rovněž souhlasil se založením nového kláštera řádů servitů v Konojedech u Úštěku. Za jeho biskupského období byl v Kadani v roce 1746 založen ženský klášter Alžbětinek a v roce 1750 v Mělníku nový kapucínský klášter. Mořic se též rozhodl vybudovat i vlastní letní sídlo v blízkých Třebouticích, jehož realizátorem se stal věhlasný O. Broggio.

Biskup, tolik lpějící na barokní nádheře, nezapomínal ani na kapitulu. Dosáhl například souhlasu papeže Benedikta XIV., aby kanovník-senior a děkan kapituly obdrželi pontifikálie. Členové kapituly získaly též právo nosit fialový plášť („cappa magna“) a náprsní kříž na počest Panny Marie (pectoral).

Za jeho vlády zažila litoměřická diecéze i válečné události - saský vpád do Čech roku 1741, francouzský roku 1742 a dva pruské roku 1744 a 1756. Mořic byl odpůrcem pruského krále Fridricha II. Velikého, a proto se aktivně účastnil řady složitých diplomatických jednání na obranu Rakouska a Saska proti pruské rozpínavosti. Když pruský král vtrhl do Čech, cítil se Mořic v tak akutním nebezpečí, že se rozhodl i se svým dvorem Litoměřice opustit. Podle pokynů císařovny se uchýlil na křížovnické proboštství sv. Hypolita v Hradišti u Znojma.

Saský dvůr pak slíbil, že zaplatí všechny výlohy za jeho pobyt a tehdejší křížovnický probošt Hauer přidělil Mořici a jeho dvoru východní křídlo renesanční budovy kláštera.

Také na Hradišti vedl Mořic podlé svého zvyku velmi nákladný život. Probošt Hauer, který spoléhal na to, že dostane vše zaplaceno, zahájil předem na účet vévody generální opravy. 9. října 1765 uzavřel smlouvu s Antonínem Františkem Maulbertschem o výzdobě kopule kostela sv. Hippolyta nádhernými freskami.

Na Hradišti Adolf Karel Mořic roku 1759 těžce onemocněl a 20. června téhož roku zemřel; je zde též pochován.

Nezanechal po sobě platnou závěť a způsobil tak nemalé potíže svým věřitelům. Celých šest let se probošt Hauer snažil, aby dosáhl zaplacení dluhů jen za jeho pobyt na Hradišti. Situaci nakonec musela řešit dvorská komora a kurfiřt, který nakonec většinu pohledávek v tichosti vyrovnal.

Adolf Karel Mořic, vévoda ze Sachsen-Zeitz, O. Melit., byl v dějinách litoměřického biskupství jediným, který vedle vlastního biskupského úřadu získal i hodnost titulárního arcibiskupa.

LITERATURA:

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.